čtvrtek 6. září 2012

LODIČKA, AUTÍČKO, PROCHÁZKA


Kolik chcete těch míchaných vajíček? Dvě, nebo tři? ptá se pan majitel kempu. Je chladné, kalné sobotní ráno. Radši jen dvě. Je mi blbě, nemohl jsem spát a v žaludku se mi včerejší svijany popraly s utopenci a skončilo to bolavou remízou. Rádoš si dává odvážně tři. Vlastní snídani jsme si totiž nepřibalili. Přichází Mažňák a hrozně se diví té poněkud nesportovní stravě hodinu před závodem. I proto možná vyhraje.


Letošní Úštěcký triatlon prolomil nejméně dvě tabu. Předně se vůbec neodehrával v Úštěku, ale v pěkném kempu Milčany v nedalekých Holanech - a všichni se posléze shodli, že to věci jen prospělo. Ten druhý průlom měl na svědomí právě pozdější vítěz Tomáš, kdysi řečený Mažňák. Nejenže před závodem nekalil, ale dokonce patrně jako první v dějinách nastoupil ve speciálním triatlonovém oblečku, který se při plavání nenamočí, a dá se v něm jet na kole i běžet. Což významně urychlí převlékání. Přesněji řečeno, převlékání odpadá.

Milanovo triatlonové fotoalbum najdete tady.

Večer před závodem byl příjemný. Přivezl nás Rádoš svým fárem, nasměrovali nás do chatky a ukázali nám, kde je oheň a kde je pípa. Eliška vymyslela geniální triatlon pro Elišky: lodička, autíčko, procházka. "Můj cíl? Hlavně porazit Řízka," překvapil Rádoš, zatímco jsem na tom sám začal pracovat pivem a utopenci. Ty vlídné chvíle se měly utopit další den krátce po jedenácté hodině ve studené vodě tamního rybníka.

Jako většina startovního pole nesnáším první disciplínu, tedy plavání. Teplota zelené vody rozhodně nebyla fér. Ani to, že se bójka, kde jsme se měli otáčet, ztrácela někde ve vlnách na opačném pólu rybníka. Po startu jsem nicméně zavzpomínal na společné kondiční plavání s Péťou v chlorované vyhřáté pohodě v Letňanech a držel se v přední polovině pelotonu, který tvořilo letos 14 mužů a čtyři štafety. Nenáviděné kilometrové nekonečno pro mě trvalo dvacet minut; vylézal jsem, když už Jirka a Mažňák ujížděli první metry na horských kolech.

Asi čtyři minuty po mně vyplaval i Péťa. Co se mu honilo hlavou? Před plaváním: Sakra, proč je ta bójka tak daleko, oni ji dali určitě dál. Vždyť ta voda je strašně studená, proč do ní vůbec lezu. Při plavání: Proč to všichni tak napálili? No, vzhledem k tomu, že nejsem ještě ani u bójky, tak toho mám plný brejle. Po plavání: Tak tohle nemůže bejt zdravý. Ještě že nemusím na kolo. Na to, že jsem chodil přes rok celkem poctivě a pravidelně plavat, tak jsem byl docela marnej.

Na kole najisto i bludně

Péťa na kole nikdy nejezdí, předal proto štafetu svému cyklistovi Tomáši Z. "To se může stát fakt jenom mně," zaklel Tomáš poté, co přijel do Holan a marně hledal v kapse dresu pečlivě vytvořenou mapu. Byl v prekérní situaci. Mapa, ani žádný závodník v dohledu. A to vše jen dva kilometry za startem.

Tomáš záhy zjistil, že vlevo rozhodně odbočovat neměl, otočil se a vydal se už správně po modré, tak jako všichni ostatní před ním i po něm. Ale problémy ho provázely i nadále. "Po několika kilometrech jsem zoufale čekal, až se mi načte turistická mapa v telefonu a záviděl Řízkovi jeho offline mapy, které tři dny szukal na internetu," popsal závodník.

To já jsem sice chytrý mobil přidělal na řídítka a mapy skutečně před závodem stáhl, ale hlavně jsem stáhl Jirkův náskok a po trase, kde je pro mě tak snadné zabloudit, jsme jeli společně. A Jirka je rychlejší i přesnější než GPS. Kdesi na čele byl Mažňák. "Ten to tu nezná, určitě někde zakufruje," věštil Jirka. A kdesi za námi jsme více než tušili Rádoše, který vypadal nesmírně odhodlaně. A kilometry ubíhaly, přes prudké kopce i náročné technické sjezdy, jichž krásná a členitá trať nabízí víc než přehršel.

Třeba takový Tomáš Z. tou dobou dál bojoval s blouděním a technikou. "Když už se mi mapa stáhla, tak jsem pořádně netušil, kde jsem, protože v lese GPS signál neměl šanci," líčil. A tak si s kolem udělal třeba příjemný výlet na kopec Vlhošť, jehož vrchol ostatní objíždějí. Škrábal se, chudák, s kolem na zádech po schodech vytesaných do skály.

A my? Prohnali jsme se po silnici Úštěkem, kde se vždy začínalo i končilo, a čekala nás ještě polovina trati - a také nejdrsnější stoupání celého závodu, na Skalku. I tady se dá zabloudit. "Jako správný turista jsem se držel značky tak moc, že jsem vyjel do půlky kopce na hrad Helfenburk, než jsem pochopil, že je něco špatně," vzpomíná Tomáš Z. Trasa opět vede kolem.

Ale podobně na tom asi byl i druhý Tomáš, tedy Mažňák, jen o něco dříve. Uprostřed krpálu jej totiž doslova potkáváme, zmateného a ztraceného. Jirka měl pravdu. Rádošovi se odhodlání vyplácí, konečně nás dojíždí. Naopak Jirka odpadá a je mu souzeno dojet čtvrtý, až čtvrt hodiny za námi.

Závodit? Cože?

Rozjetý Rádoš cítí šanci a snaží se na rovinaté mnohakilometrové Husí cestě o jakési úniky. Vypadá to jako závod! Mažňák mi nabízí sosnout nějaké energetické pasty a musím říct, že je to o fous lepší než míchané vejce. I tak už chci cíl. Zbývá náročná rozbahněná Čertova rokle nedaleko Dřevčic. Vlétnu do ní jak Maruška do obchodu s kabelkami. Poslední šance jak ujet aspoň Rádošovi. Podařilo se. Až do cíle kola ho nespatřím, ale tuším, že to stačit nebude.

Závěrečný běh kolem rybníka bolel. Než navleču boty a ortézu, oba konkurenti jsou poblíž a přede mnou. Titěrný náskok je v prachu. Mažňák okamžitě mizí za zatáčkou, Rádoš kontroluje situaci a hlídá si přede mnou odstup. Dvě stě metrů před cílem zase najdeme zbloudilého Mažňáka, oba borci jdou do finiše a já se bezmocně při přelézání nabodávám na plaňky plotu a kulhám za nimi. V cílové rovince majitel energetického gelu a superplavek poráží míchaná vajíčka. Prohrát po tříhodinovém závodě o pár vteřin mrzí ještě teď, ale realisticky vzato, bylo to neodvratné. Ale slavit můžeme všichni.

Za námi se po čase seřadí Jirka, Eliška mu hned podává pivo, plnoštíhlý pán, Kubča a přijíždí i Tomáš Z. "I přes moje předsudky, že musím být poslední, jsem Péťu v cíli překvapil svým příjezdem tak moc, že si nestihl plácnout," směje se. Nastartovaný Péťa se tak musí vrátit. A nač při tom myslel? Před během: Tak aspoň v tom běhu bych mohl něco předvést (když teda nezabloudím...). Na začátku běhu: Řízek a Rádoš říkali, že ten běh je krátký, tak bych to mohl napálit hned od začátku. Uprostřed běhu: Tak jestli tohle je krátký, tak nevím... Už zase toho mám plný brejle. Po běhu: Pánové, tak to vám zas budu něco věřit...

Jedním z nejlepších vynálezů Úštěckého triatlonu je gulášenka. S touto poukázkou se dá po závodě získat pozdní oběd - a letos platilo, že čím pozdější, tím horší a vodovější. I chuťově připomínal ten rybník, jen byl celý oranžový. Ale co. Přijíždí Maruška, měníme rozbité kolo fabie a pak jedeme domů, zatímco noc je ještě mladá a vítězové, poražení a fanoušci v naprosté symbióze splynou kolem ohně s masem a pivem. Závodníci toho mají vesměs dost. Ale stejně do toho všichni půjdou příští rok znovu.

Děkujeme organizátorům tohoto sportovního svátku! Starší články o triatlonu najdete zde a tady.

text Řízek s přispěním Tomáše Z. a Péti, fotky Eliška, Jirka, Řízek, Maruška, Terka

Žádné komentáře:

Okomentovat