Amatéři letos postoupili do vyšší ligy a zatím to moc k chlubení nebylo. Třetiligoví bowlingoví amatéři (kvůli tomu našemu vrcholně blbému názvu opět není zcela zřejmé, že hovořím o těch ostatních amatérech, tedy těch, kteří nejsou z Radotína, nebo se tím aspoň nechlubí) jsou totiž téměř profesionálové. Mají vlastní koule, rukavice, dresy, oprávněné sebevědomí, sluhy, a především výkonnost. Navíc nejsou ožralí jako soupeři ve čtvrté lize, a proto jim to padá.
Porazit je je tím pádem nesnadné; třeba když hrajete proti jednomu dámskému týmu, jeho lídryně se pokaždé tak dlouho soustředí, že není vůbec jasné, jestli už neusnula vestoje. Takový zápas se pak neskutečně protahuje, pozornost upadá a já pak hraju třeba zhruba tolik, co průměrné šestileté dítě na oslavě narozenin uprostřed kamarádů, balónků, Rychlých špuntů a upatlané dortem.
Zkrátka to po první čtvrtině ligy vypadalo depresivně. Tým vedený charismatickým kapitánem Vlastíkem (náš medailon najdete zde) urval jen hubené dva body, a to se jich dalo získat až pětadvacet. Já coby týmová (dávno už) dvojka jsem byl pořád výkonnostně na té dětské párty, kapitán se mě střídavě snažil nabudit a zapudit, ale bylo to marné. Nahrál jsem snad úplně nejméně ze všech, dokonce i méně než ti, kteří tam vůbec nebyli. A Péťa střídal skvělé hody s pokusy, po kterých si jeho kamarádi rvali vlasy, respektive se chytali za pleš. Po tomhle tragikomickém představení jsme si řekli, že takhle teda ne. Že sestoupit nechceme, anebo aspoň ne tak trapně.
Druhý hrací den jsme tedy načali těsným vítězstvím 3:2, kávičkou a pivkem. Pravda, nebylo to ještě ono. Tak jsme dali další pivka, pohádali jsme se kvůli výsledku krajských a prvního kola senátních voleb - když Péťa svoje spoluobčany i některé neúspěšné kandidáty z Prahy 8 neváhal označit za zmrdy kvůli podpoře komančů, já s ním nadšeně souhlasil, a Vlastík by se naopak kvůli tomu na tento pražský "ostrov svobody" nejradši přestěhoval, protože Dolejš je prostě super a vypadá jak Jágr. Ale tohle pnutí v týmu nám spíš pomáhá, ač je to k nevíře.
Nicméně jsme dali pivka a začaly se dít věci. Nejdříve jsme prohráli 0:5 a pak v souboji s velmi silnými dámami sahali po vítězství, ale jejich zkušenost a jednotné dresy udělaly své. Taky nás rozhodily tím, že si nechaly zamést a vyluxovat rozběh. Vlastík po tom všem srandovně narazil do automatického podavače koulí, neboť couvání mu prostě nejde. Ženy v dresech marně skrývaly smích a my jsme se o to ani nesnažili. Tak jako tak, jeden urvaný bodík byl mnohem víc, než jsme čekali.
Pak se herna začala vyprazdňovat, všichni už valili ty svoje blýskavé kuličky k domovu. Až na poslední dva opozdilé týmy a na Marušku, jež zrovna přišla a naštvala se. To, co následovalo, nikdo z nás nepochopil a nikdo jiný neviděl.
A kdyby to viděl, nevěřil by tomu.
Dvanáctky a desítky udělaly své, uvolněným Amatérům Radotín to po dlouhé době začalo v prázdné herně padat. Přesněji a pravdivěji řečeno, spadlo nám tam úplně všechno, bylo úplně jedno, kam tu kouli hodíme a jak. Možná by se ty kuželky poroučely i samy. Vlasta pumpoval pěstičkou, Péťa roztahoval ruce jako jednoplošník a já jsem se aspoň tlemil a zatínal pěsti v gestu, jež přítelkyně nenávidí, i když se mi chtělo tančit a výskat a řvát.
Zkoprnělí soupeři z mužstva Bowlbusters to na konci viditelně vzdali, nedalo se to. Ale vypadalo to, že nám tu trošku sportovního štěstíčka přejí a že nasraní z toho, že je tenhle cirkus porazil, jsou jen maličko. Zahrál jsem tolik, co čtyři děti na mejdanu, Vlasta a Péťa nezaostali o mnoho. A mohli jsme začít slavit, místo toho jsme však radši odjeli domů.
Amatéři po vítězství 5:0 v posledním duelu tak shlížejí na poslední desáté mužstvo s luxusním náskokem půl bodu. A navíc už pro příště víme, co nám pomáhá: pivko a komunisti. Jen houšť.
text a strašlivá mobilní fotka z týmové porady Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat