čtvrtek 23. května 2013

KOLEKTIVNÍ LEJNO

Taková věc se nám stává jednou, maximálně dvakrát za deset let. Fotbalové mužstvo hraje celé utkání přesilovku, jelikož soupeřů dorazí nedostatek, ale přesto nakonec potupně prohraje. V malém fotbale je to o to děsivější, když každý hráč platí za dva, někteří i za tři. Kdyby to někdo viděl, utekl by.

Rozhodčí to tentokrát vystihl trefně. "Strašný zápas," uvedl do zápisu. Kdyby tam byl nějaký expert ve studiu, elektronickou tužkou by mu nezbylo než nakreslit "Forejt FC = <–>". Zápas na lhoteckém sídlišti se nám teda fakt nepovedl, mírně řečeno.

Naši soupeři se jmenovali Potíže a jako tací měli s fotbalem podobné problémy jako my. (Mimochodem, dále nás čeká Marná snaha, takže další zápas bude třeba ještě větší peklo). Ale nemuselo jim to vadit, protože jsme se rozložili sami.

Za první poločas jsme nepředvedli nic. Většina týmu působila unaveným dojmem, ploužili jsme se po hřišti a diskutovali s Vlastíkem, většinou oboje najednou. Vlasta sice drandí po dálnici stopadesátkou, aby stihl mač, ale na hřišti to žádný dravec taky není. Bylo to celkově jak ve zpomaleném filmu. "Bylo to obrovský kolektivní lejno," shrnul to na týmových stránkách stoper Zdeněk. Soupeři stačilo urputně stát na vlastní půlce a semtam odkráčet pro zakopnutý míč.

Druhý poločas mi přišel aspoň vizuálně o fous lepší, ale bylo to jako porovnávat plesnivý chleba a zkvašený jogurt. Naše nová posila z Ugandy šla sama na brankáře, objevilo se i pár dalších náznaků, ale pak jsme z jediné šance soupeře dostali góla. Nedá se však říct, že by to někoho vyburcovalo k větší aktivitě, vlastně se dál nic nedělo, jen soupeři začali ještě víc zdržovat. Utrpení všech naštěstí trvalo už asi jen deset minut. Potíže z vítězství nad takovými tragédy snad ani nemohly mít radost. "Tenhle zápas se zas zapsal mezi nezapomenutelné, bohužel," uvedl Luboš.

Nejlepší je tradičně třetí poločas. To se obvykle náš tým smrskne na tři až čtyři nejvěrnější, pokaždé ty samé, kteří v restauraci u neexistujícího videa rozeberou klíčové momenty, anebo taky roli pornografie v seriálu Hra o trůny či úlohu prezidenta z hlediska reprezentace země. Naše přítelkyně (tedy těch, kterých se to týká) nás pak očekávají tu s otevřenou náručí, tu s válečkem v ruce a divým výrazem, kde že jako jsme.

Tentokrát jsme s kapitánem a Lubošem popíjeli na jedné zahrádce bez obsluhy na Zelené lišce, která je tak zaplivaná, že ani jméno nemá. Slunce se po celodenní šichtě chystalo na kutě. Hospůdce dominovala vůně trávy - senosečí to rozhodně nebylo - a pleskání karet a cinkání kalíšků s lihovinou. Byla to velmi příjemná, nic neřešící tečka za něčím, co už nechci nikdy zažít.

text a mobilní foto Řízek

Žádné komentáře:

Okomentovat