pondělí 2. září 2013

SUPERFLOW

Rozhodně nepatřím mezi veliké příznivce extrémních sportů, mezi které sjezdy na horském kole určitě patří, přesto jsem se vydal s partou kamarádů začátkem srpna okusit realitu Rychlebských stezek.

Kamarádi a kamarádky u stolu
Jen těžko byste u nás hledali vzdálenější místo na výlet, než jsou Rychlebské hory. Pro méně zdatné v zeměpisu – nacházejí se někde mezi hranicemi s Polskem na severozápadě a Jeseníkama na jihovýchodě. Je to kraj vcelku malebný, plný menších či větších kopců, mezi kterými se podél cest vinou horské vesnice dlouhé jak Lovosice. Náš cíl byla obec Vápenná.

Pokud vás nezajímá příroda, zříceniny a historie Rychlebek, ale jen tupé sjíždění kopců na kole nebo po držce, pak je to pro vás ta pravá adresa, což platilo i v našem případě. Bydleli jsme přímo pod hřebenem, jehož svahy byly protkané sítí důmyslně postavených stezek.

Přátelé a kamarádi v Lesním bufetu
Jako správný bajkeři jsme se hned po příjezdu a prvním pivu vydali na průzkum terénu. S Jirkou, Jimim a Milanem jsme dorazili dřív, taže jsme měli spoustu času na první trail. Hned na začátku jsme narazili na problém. Každý úžasně dlouhý sjezd musí být vykoupen stejně úžasně dlouhým výjezdem. To byl prostě fakt, s tím nic nenaděláš. Zvyknout se dá na ledacos, ale na takovej kopec rozhodně ne. Tak jsme se s tím aspoň smířili…

Zdejší traily mají sofistikované názvy jako například Mramorový, Biskupský, Prokletý či Superflow. Dokonce jsou odstupňovaný podle barev stejně jako sjezdovky, takže si tu každý najde obtížnost, která mu vyhovuje.

Spuávnej bajkeu má rozbitej nos.
Pokud byste čekali šílený sjezdy s dvacetimetrovými skoky, tak jste na omylu. Na většině tratí se nedá jet rychleji než 30 kilometrů v hodině a veškerá technická náročnost spočívá v překonávání velikých balvanů, kořenů, lávek a klopených zatáček. To mi docela vyhovovalo, protože se nerad pouštím do neřízených letů ve vysoký rychlosti.

Petr umí skvěle virtuálně tancovat
Milan patří nejspíš ke sjezdařům, protože prohlašoval, že ho to tam sere a že pojede zejtra s holkama navejlet. Asi ho to natolik nebavilo, že cestou kolo místy vedl, takže jsme na něj občas čekali. Ale druhý den jako mávnutím proutku se jeho nálada zlepšila a tratě se mu snad i zalíbily. Jirka měl pro změnu problémy s pícháním, v průměru si užil dvakrát denně. Ze začátku to byla docela sranda, ale časem nás přestávky na výměnu mnohonásobně perforované duše taky omrzely.

Než se nám rozbila FIFA, trávili jsme
večery zápasy typu Teplice - Baník.
Řízek chtěl asi Jirku v něčem trumfnout, ale vybral si celkem nešťastnou disciplínu – nejvíce pádů za den. Pro zahřátí začal jednoduchým přeletem řidítek s naražením palců. Stejný den přidal přelet ve vyšší rychlosti s odřením nosu, kolene a lokte. Poslední den korunoval dvěma pády (opět přes řidítka) v rozmezí asi dvaceti metrů. Nevím, jestli ho to bavilo, nebo to dělal z hecu, ale hlavní je, že se mu nic vážnýho nestalo.

Burgerů bylo až moc, ale povedly se
Aby to nevypadalo, že jsme si akorát rozbíjeli hubu, tak věřte, že většina trailů byla super, hlavně Velryba a Superflow. První jmenovaný se řadí mezi černé, ale zblízka tak hrozivý není. Jde hlavně o přejíždění oblých balvanů (asi velryb) s několika lávkami. Celé to zabere do deseti minut. Superflow je naopak dlouhý plynulý sjezd s množstvím klopenek, hupů, ale hlavně s rovným povrchem, což člověk po čtyřech dnech drandění ocení.


Koupačka v lomu
Jak Jirka inzeroval pro případné zájemce, že to nebude jen o kolech, bylo tomu tak. Holky se věnovaly kulturně poznávací činnosti a relaxaci. Společně jsme si každý odpoledne skočili do bezva lomu na koupačku a večer na nás čekalo pivo, Okresní přebor a Trackmania. Jo a jednou taky samodomo burgery, ale o tom snad někdy příště.

text Petr Slipouš, fotky Jirka Štěně

Žádné komentáře:

Okomentovat