POD KARÍN A TANJOU

Ledva se červený peugeot překulil přes hranice a mobily výletníků zachytily tuzemský signál a ti se dovolali příbuzným, dozvěděli jsme se, jaká vlastně byla naše krátká dovolená v Rakousku. A jací vlastně jsme my. V pokojích byl divný smrad. - Jaký smrad? - Asi od těch krav. - Tam byly krávy? - No paní jich měla asi pětadvacet, ale mohla jsem si pohladit telátka! A postele byly hrozně měkké. A krátké. A hajzlík byl na chodbě a koupelna taky. A ve vesnici neměli pizzu. V šest hodin ráno navíc bimbaly zvony a vnuk paní domácí v noci řval "Óma óma óma!!!" - A co lyžování? - Lyžování dobrý.

Do Rakouska s Jirkou a Eliškou jezdíme už skoro léta, ale letos to bylo dobrodružnější než kdykoli předtím. Ne proto, že jsme s sebou vzali mého bratra Citróna, nýbrž z toho důvodu, že jsme museli narychlo hledat nové ubytování, protože v tom našem osvědčeném někdo zlomyslně byl. A protože jsem to ubytování hledal já. Tedy, napjal jsem veškeré lingvistické síly a vytvořil velmi zdvořilý mail v němčině, že jsme mladí, sympatičtí sociálové z Česka a že bychom rádi poznali jejich úspornou pohostinnost. A dva dny před cestou jsem obeslal asi padesát chalup v okolí Kaprunu.

Večeře pod dvěma kravskými diplomy

Když už to vypadalo, že pojedeme do slušně vypadajícího apartmánu s wifi, myčkou a snad i saunou v malebné vísce, ozval se ještě jeden, který zcela upřímně nesliboval žádný luxus, ale ostatní účastníky zájezdu ohromil cenou. Tak nás paní selka pozdě večer uvítala ve svém stavení v obci Uttendorf a rozdělila nám pokoje. Dospívající bratr zajásal, dostal dvoulůžák sám pro sebe, Košťálovi se přesunuli do hnízdečka s balkonem, jen ten náš pokoj vypadal jak z katalogu východoněmecké cestovní kanceláře z osmdesátých let. Kdyby na pokoji byly nějaké ostré, nebo naopak tupé těžké předměty, patrně bych hněv ženy nepřežil. Byť to bylo určitě útulnější než jiná naše dřívější spartánská dovolená.

Ale zvykli jsme si. Ostatně stejně jsme tam jeli hlavně kvůli lyžování, že jo. V neděli ráno jsme vyrazili do Saalbachu a tady se vycajchnoval Jiří a jeho tajuplné vouchery. Pokud bych Jirku nechal zařizovat i bydlení, taky by bylo patrně super a zadarmo. K tomu vládlo fakt nádherné počasí. Maruška se na mě navíc už nezlobila, drandila v oranžové protilavinové bundě a s pousmáním pozorovala můj bolestivý návrat na snowboard po snad desetileté přestávce.

Večer jsme uvařili kolínka s omáčkou a pod kravskými zvonci a diplomy pro úspěšné krávy (Karín nadojila za život přes 53 tisíc litrů a Tanja - považte! - dokonce 60 tisíc) jsme se navzájem porazili ve společenských hrách a největšího z nás poněkud přemohlo i pivo.

Druhý lyžovací den jsme se opět s pomocí Jirkových promokartiček vyvezli do střediska Hochkönig a bylo to snad ještě lepší a ještě víc zadarmo. V závěru už se Maruška spíš koncentrovala na opalování a bylo jasné, že my teda rozhodně zítra už lyžovat nepůjdeme (a šli jsme místo toho do lázní).

Poslední večer nás paní poslala do dvou pizzerií, z nichž jedna neexistovala a druhá byla uzavřena. Prošli jsme se podél hlavní silnice, zkonstatovali, že paní selka peče vepřové, a uvařili jsme si kolínka s omáčkou. Paní se pak odněkud vynořila a přinesla nám (super a zadarmo) domácí jablečný šnaps a příslib, že si Eliška může pohladit telátko.

I tak si ale předpokládám, že napříště dáme přednost ubytování bez hospodářských zvířat. Pokud ovšem nebudou k dispozici nějaké vouchery.


text a fotky Řízek