Před touto nemilou příhodou jsme se hekticky sešli na radotínském nádraží. Vyděšený pěti stupni nad nulou a temnými mračny jsem koupil lístky do Berouna a s lehkou nervozitou jsem pozoroval přijíždějící vlak. Jak zastavuje u peronu. Jak se otvírají dveře. Jak výpravčí bere do úst píšťalku. Vtom se na druhém konci nástupiště objeví elastický muž atletickými proporcemi připomínající mého někdejšího gymnaziálního souseda Páju. Mávneme na sebe, nastupujeme a souprava se okamžitě rozjíždí. Nechybělo mnoho a byl by z toho pozdní příchod a poznámka.
Veselý doktor Pavel, sladěný do modré, ukazuje značkové vybavení, já nenápadně zakrývám díry na nohavicích a ponožkách a užasle poslouchám, jako pak po dalších několik hodin, napínavé vyprávění o extrémních běžeckých závodech, jejichž exoticky znějící jména nábožně v duchu přeslabikuji a okamžitě zapomínám. Přesto si nás průvodčí splete s cyklisty a vnucuje nám čísi kola uskladněná na chodbě vlaku. Pája to nějak srandovně glosoval, ale to už je přece Beroun, zapínáme sporttestery a vyrážíme po červené.
Na to, že nás čeká necelých 30 kilometrů okořeněných asi šesti kopci, běžíme nějak moc rychle. Ješitnost mi nedovolí na to upozorňovat. Běžíme a řešíme závody, zásnuby a Pájův budoucí "six pack", což je, jak jsem se sám dovtípil, mezinárodní ekvivalent pekáče buchet. Je přece lepší mluvit než mlčet, poněvadž to rychleji utíká. Následuje Svatý Jan pod Skalou a prudký výšlap. Doslova. Extrémní běžci prý totiž takové kopce nevybíhají, ale využijí svých dlouhých vysportovaných nohou a svižně kráčejí. Svižně kráčíme.
U Bubovických vodopádů, které nedávné deště přece jen trochu zdramatizovaly, už zase klusem doháníme skupinu seniorů a nervózně jak pan Bean na hotelovém schodišti se za nimi smýkáme po skalách. Pája pak frajersky brodí mimo kluzkou lávku, klopýtne a důchodci se smějí, jak jeho goretexová obuv začne okamžitě čvachtat.
Pak si začvachtáme energetickým gelem. Mezi cizinci na karlštejnském nádvoří působíme rozruch. Pavel totiž bůhvíproč vytáhl svou někdejší legrácku a volá: "U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo Liberéééc, Liberééc!" Směje se, ale vtipné to není, nikdy to totiž nebylo vtipné, ani když jsem to slyšel poprvé. Tak už to Pájo, prosím, nikdy neříkej!
Aniž bychom zakoupili suvenýry, stoupáme k Mořince a dále k Vonoklasům. Navrhuji přestávku na kofolu v restauraci v Solopiskách, ale jsem přehlasován. Zrovna v těchto místech, po zhruba 22 uběhnutých kilometrech, začíná náš parádní ultratrail být poměrně únavný. O další tři kilometry dál Pája zcela ztichne, ačkoli témata mu ještě nedošla, on totiž narazil na tu pomyslnou zeď. Rád bych mu nějak pomohl, ale zábavné říkačky neumím. Studnice fórků vyschla. Běžíme mlčky, značně zpomalujeme. Pod námi se rýsuje Radotín, probrodíme se posledním bahnem a po bezmála třech hodinách a 28 kilometrech v nohách končíme symbolicky u urnového háje. Kde taky jinde.
A nejvíc mě zajímá, jak o tomhle výkonu bude vyprávět, proto si to s ním zase někdy moc rád poběžím poslechnout.
text Řízek, foto Pája
