Mí kamarádi auditor a právník jídelně s kreativním sloganem "Super ceny, kvalita, nabaštím se do syta" říkali něžně Pára. Line se z obrovských hrnců; vstoupíte-li tam v zimních měsících, je to jako termální koupaliště anebo parní komora na podolské plovárně, ale koupaliště plné guláše, ovaru, čočky i dalších lahůdek, takže mnohem lepší a bez nutnosti se před návštěvou osprchovat bez plavek a mýdlem.
Zlý jazyk by řekl, že jídelna, kde si nelze sednout, i její personál jsou na nároží Budějovické ulice od té doby, kdy sídliště začali stavět. Nebo od časů, kdy tam přepřahali kočáry do Vídně. Ve skutečnosti tam však jsou odnepaměti. Statná paní naběračkou doluje zbytky kaše ze dna stejně za Zemana, jako je dolovala za Husáka. Stejně jako její kolegyně bleskurychle markuje koruny na pokladně, jen v mezičase vyměnila československé za české. Nezměnil se ani informační systém, který pomocí cedulek a žároviček okamžitě napoví, které dobroty ještě nejsou snědeny.
Zejména kolem poledne fronta strávníků bezmála budí dojem, že se pod opršeným vývěsním štítem něco rozdává zadarmo. Klientela je pestrá, vévodí ošuntělejší zákazníci v montérkách. Ovšem objevují se i ti, jejichž pracovním oděvem je sako a pracovní náplní vysedávání na poradách. I ti posléze hliníkovými příbory cinkají do otlučených talířů na umakartových ubrusech a jako by si najednou byli všichni rovni. (Což je samozřejmě iluzorní.)
Zvláštností je, že zde prakticky nepotkáte ženu. Možná by i zde pomohly kvóty. Naopak obsluha je výhradně dámská, zato uctívaná. Kdysi jsem byl svědkem toho, jak jedné z mladších pracovnic dokonce galantní host přinesl kytici.
Lidi se sem rádi vracejí. I já, ale doposud jsem neměl kuráž postavit se mezi další strávníky a jídlo jsem si zbaběle nosil přes ulici domů v krabičce. Tentokrát jsme se však s Frantou převlékli za malíře pokojů, dokonce i ruce a nohy jsme si barvami v rámci kamufláže zaneřádili, a postavili se na zahrádku, dá-li se to tak nazvat. Kolega si dal karbanátek a la pán před námi (s kaší a zelím), já dal přednost gulášové hnědi. A opravdu jsme se nabaštili do syta.
Existuje málo věcí, za které bych byl ochoten podepsat petici nebo se nějak angažovat, ale pokud by místo jídelny měl vyrůst dvanáctipatrový mrakodrap anebo ji snad hygienici chtěli z nějakých obskurních důvodů zavřít, snad bych se v slzách zoufale řetězem přivázal k pultu. Ty slzy by pak, v podobě páry, stoupaly nad hrnce a linuly se ven na ulici.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat